Našla jsem podivné bílé kuličky v batohu svého patnáctiletého syna: říká, že jsou to jen sladkosti, ale já mu nevěřím…
Když jsem večer uklízela školní batoh svého patnáctiletého syna, nečekala jsem nic zvláštního. Chtěla jsem jen vytřást odpadky a dát věci do pořádku, protože on svůj batoh pořád házel do rohu a říkal, že si to pak uklidí. Ale tentokrát moje ruka pod knihami narazila na pevně zmáčknutý, zmačkaný balíček z bílého papíru.
Nejprve jsem si opravdu myslela, že je to obyčejný odpad. Papír byl zmačkaný tak, jako by ho někdo rychle schoval, aby nebyl nápadný. Už jsem ho chtěla hodit do koše, když jsem najednou ucítila, že je uvnitř něco. Opatrně jsem papír rozbalila a ztuhla.
Uvnitř ležely bílé kuličky, přesněji oválné hrudky pravidelného tvaru, hladké, zvláštní, jako by byly umělé. Nebyly úplně stejné, ale velmi si byly podobné. Bílé, matné, s nepříjemným, vlhkým zápachem, který se mi hned nelíbil. Rozhodně to nebyly dražé, tablety ani obyčejné sladkosti.
V tu chvíli vešel do pokoje syn. Ukázala jsem mu nález a zeptala se, co to je. Nejprve sebou trhl, pak rychle odvrátil pohled a až příliš klidně řekl, že jsou to jen sladkosti, které mu dali kluci z vedlejší třídy.
Podle jeho hlasu jsem hned poznala, že lže. Řekl to až příliš lhostejně, jako by si odpověď připravil dopředu a doufal, že se v tom nebudu dál vrtat.
Vzala jsem jednu z těch bílých kuliček do prstů a znovu se na ni podívala. Vůbec to nevypadalo jako sladkost. Žádný cukrový obal, žádná sladká vůně, ani normální tvrdá skořápka.
Pak jsem to nevydržela: vzala jsem ubrousek a lehce zatlačila, abych zjistila, co je uvnitř. Povrch praskl a v tu samou chvíli mě ovanul chlad.
Uvnitř nebylo to, čeho jsem se bála, a tím to nebylo o nic lepší, naopak ještě děsivější.
Byla to vejce. Skutečná vejce nějakého tvora. Nedokázala jsem hned promluvit, jen jsem se dívala na syna a on pochopil, že už nemá smysl to dál skrývat.
Ukázalo se, že kluci z vedlejší třídy mu ta vejce nedali jen tak. Jeden z nich choval doma ještěrky a, jak se později ukázalo, už dlouho nosil jejich vejce do školy.
Někomu o tom vyprávěl, jiným je ukazoval a některým je dokonce prodával. Pro teenagery to všechno vypadalo jako nějaká zvláštní zábava. Můj syn tomu také podlehl.
Začalo ho zajímat, jak se z vejce vylíhne malé stvoření, a rozhodl se, že ho dokáže vychovat u nás doma, aniž by o tom někomu řekl.
Přiznal se, že je chtěl schovat ve svém pokoji a čekat, až se něco vylíhne. Už si na internetu četl, jak udržovat teplo, kam vejce dát a čím pak mláďata krmit.
To všechno říkal s tak zvláštním nadšením, jako by šlo o neškodný experiment, a ne o živé plazy, kteří se mohli kdykoli objevit u nás doma.😨😨😨😨😨😨🦖🦖🦖🦖🦖🦖
