V den pohřbu mé matky jsem se ocitla v řece — nevím, jestli jsem uklouzla náhodou, nebo mě někdo záměrně strčil. Ale když jsem se nějakým zázrakem dostala z vody, náhodou jsem zaslechla rozhovor svého manžela a nejlepší kamarádky…
Pohřeb mé matky probíhal, jako bych byla v mlze. Lidé pronášeli slova útěchy, objímali mě, někdo dával na stůl smuteční pokrmy, někdo tiše plakal. Skoro jsem nic neslyšela.
K večeru se hosté začali rozcházet. V domě bylo dusno a těžko se dýchalo. Chtěla jsem vyjít na čerstvý vzduch, takže jsem tiše odešla k řece.
Břeh byl po dešti mokrý a kluzký. Stála jsem přímo u vody, když se země náhle pod mýma nohama posunula. Nestihla jsem ani zakřičet a během vteřiny jsem byla v ledové vodě.
Proud byl velmi silný. Šaty mě okamžitě táhly dolů a boty mi bránily v pohybu. Několik sekund jsem se jen topila a myslela si, že se utopím.
Ale v mládí jsem mnoho let plavala. To mě zachránilo. Instinkt jednal rychleji než strach. Prudce jsem se obrátila na záda, odrazila se nohama a plavala ke rákosí, které rostlo u břehu. Prsty jsem nahmatala tvrdé stonky. Chytila jsem se jich a s obtížemi se dostala na břeh.
Ležela jsem v mokrém bahně a snažila se dát dohromady. Právě v tu chvíli jsem zaslechla hlasy.
Někdo přišel k okraji srázu přímo nad mou hlavou. Opatrně jsem zvedla oči přes rákosí a ztuhla.
Byli to můj manžel a moje nejlepší kamarádka.
Stáli těsně u okraje břehu a koukali na vodu.
— Nevyleze, — klidně řekl manžel. — Ani zkušení plavci by se odsud sotva dostali.
— A co když vyleze? — nervózně se zeptala kamarádka.
— Nevyleze. A navíc všichni viděli, že po pohřbu trochu pila. Takže uklouzla a spadla.
Kamarádka tiše zachichotala.
— Ano, to není problém. Řeknu, že jsem viděla, jak uklouzla a spadla. Řeknu, že jsem se snažila pomoct, ale nestihla jsem to.
— Přesně tak, — odpověděl manžel.
Najednou mi došlo, že jsem do řeky možná nespadla náhodou.
Kamarádka chvíli mlčela a pak se náhle zeptala:
— Dobře, a co jsi udělal kvůli smrti její matky? Dal jsi úplatek?
Manžel odpověděl klidně, jako by mluvil o něčem úplně běžném.
— Ano. Všechno pod kontrolou. Všichni uvěřili verzi o infarktu.
Uvnitř mě se všechno zhroutilo.
Kamarádka se tiše zasmála.
— Slíbil jsi, že všechno řekneš, až budou obě v onom světě. Teď vysvětli, proč jsi je musel odstranit obě najednou.
Manžel chvíli mlčel.
— Protože znaly velmi důležité tajemství.
— A jaké?
Zastavila jsem dech.
A pak vyprávěl něco, co mi po zádech přeběhl ledový mráz. Proto se zbavil mé matky… a proto se chtěl zbavit i mě.
Krátce před smrtí mi matka zavolala a požádala mě, abych naléhavě přijela. Když jsem přišla, seděla v kuchyni v županu a držela starou fotografii v rukou.
— Pamatuješ si na mého bratra? — tiše se zeptala.
Pamatuju si ho matně. Vysoký muž, který mě nosil na ramenou. Zemřel, když mi bylo šest let.
Matka chvíli mlčela a pak řekla:
— Pomohli mu odejít ze života. A já jsem mlčela téměř čtyřicet let.
Vyprávěla, že její bratr pracoval v okresní správě a zabýval se evidencí pozemků. Koncem sedmdesátých let několik vlivných lidí nelegálně zapsalo velké pozemky na své jméno. Dokumenty byly vyhotoveny zpětně s padělanými razítky a podpisy.
Byl jediný, kdo znal pravdu. Podařilo se mu získat pravé dokumenty a ukrýt je u mé matky.
O měsíc později ho našli mrtvého na železničních kolejích. Všem řekli, že pil a spadl pod vlak.
Matka o tom mlčela téměř čtyřicet let, protože se bála. Ale nedávno na těch samých pozemcích začali stavět drahé vily. Majitelem stavby byl syn muže, který tehdy dokumenty padělal.
Matka řekla, že ji začali sledovat. U domu se objevovala podivná auta.
— Dozvěděli se, — řekla.
Než jsem odešla, matka řekla:
— Dokumenty jsem znovu ukryla. Adresu neřeknu. Hledej tam, kam jsme často chodili, když jsi byla malá. Až je najdeš — předej je soudu.
Tehdy jsem nechápala, jak nebezpečné to je. Ale můj manžel se nějak dozvěděl o dokumentech. A teď, když poslouchám jeho rozhovor s nejlepší kamarádkou, konečně chápu pravdu.
Zabili mou matku.
A právě se pokusili zabít mě. 😮😮😮😮
