V práci se sekretářce náhle udělalo špatně, a tak vyšla ven: sedla si na lavičku, zavřela oči a když se probudila, uviděla starého muže, jak se snaží sundat jí z ruky zlatý náramek.
„Hej, co to děláte? To je dárek od mého manžela!“ Starý muž se na ni podíval zděšeně a tiše odpověděl: „Omdlela jste kvůli tomuto náramku. Podívejte se sama.“ Sekretářka se přiblížila a zůstala stát v hrůze.
Anně bylo špatně už během schůzky.
Seděla vedle ředitele, jako vždy zapisovala každé slovo a snažila se neukázat únavu. V zasedací místnosti bylo dusno, vzduch byl těžký. Za spánky jí začalo bušit, srdce bilo rychleji než obvykle. Anna se zhluboka nadechla, ale nepocítila úlevu. V hrudi cítila nepříjemný tlak, jako by na ni pomalu kladli těžkou zátěž.
V jednom okamžiku se místnost začala houpat. Anna se chytila okraje stolu, aby nespadla, a tiše se omluvila. Vztyčila se, snažila se jít rovně, ale nohy jí podklouzávaly. Ředitel se na něco zeptal, ale Anna už sotva slyšela slova.
Venku bylo chladno. Čerstvý vzduch jí udeřil do tváře, ale nepřinesl úlevu. Slabost jen sílila. Anna udělala několik kroků a bez sil se sesunula na lavičku u malého parku. Zavřela oči a doufala, že to brzy přejde.
Srdce jí divoce bušilo.
Když Anna otevřela oči, uviděla starce nad sebou. Bylo mu přes sedmdesát. Jednoduchá bunda, stará čepice, klidný, ale pozorný pohled. Opatrně držel její zápěstí a zdálo se, že zkoumá ruku.
— Co děláte? — zachraptěle se zeptala Anna, snažící se ruku odtáhnout. — Nedotýkejte se. Tento náramek je dárek od mého manžela.
Starý muž se nepřel. Jen tiše řekl:
— Je vám zle kvůli němu. Podívejte se pozorně.
Anna se podívala na náramek — masivní, zlatý, který nosila nepřetržitě — a v tu chvíli jí vstávaly vlasy hrůzou.
Zlato zčernalo přesně tam, kde se dotýkalo kůže. Ne úplně, ale skvrnami, jako by po něm někdo přejel tmavým stínem.
— Kdo jste? — zašeptala Anna, cítící, jak se jí vše uvnitř stahuje.
— Jsem bývalý zlatník — klidně odpověděl starý muž. — Čtyřicet let jsem pracoval se zlatem. Když jsem viděl, že se vám dělá špatně, náhodou jsem se podíval na ruku. Normální člověk by si toho nevšiml.
— Co to znamená? — její hlas se třásl.
— To jsou stopy thalia — řekl tiše. — Velmi zákeřný jed. Na první pohled neviditelný. Nanáší se v tenké vrstvě, vstřebává se kůží a pomalu člověka otráví. Ale zlato reaguje. Ztmavne.
— Chcete tím říct…
Starý muž přikývl.
— Ten, kdo vám tento náramek dal, věděl, co dělá. Chtěl, abyste onemocněla, oslabla a jednoho dne prostě nevstala.
Anna se podívala na šperk, pak na své ruce. V hlavě se jí objevil obraz manžela, jeho chladné pohledy, podivná péče v poslední době a jeho naléhavá slova: „Noste to, nesundávejte. Je to můj dárek.“
V tu chvíli pochopila vše.
Starý muž opatrně sundal náramek a zabalil ho do kapesníku.
— Musíte okamžitě k lékařům a na policii — řekl. — A nikdy si to víc nenoste.
Anna tiše přikývla. Seděla na lavičce, sevřenými třesoucími se prsty, a uvědomovala si, že právě zázrakem zůstala naživu. 🤦♀️🤦♀️🤦♀️
