Tři výtržníci napadli bezbrannou dívku, pokusili se ji okrást a byli si jisti, že před nimi stojí jen vystrašená a bezmocná oběť: ale ani si nedokázali představit, co se stane za minutu…
Napadli bezbrannou? Oni si to opravdu mysleli.
Tři výtržníci napadli bezbrannou dívku, pokusili se ji okrást a byli si jisti, že před nimi stojí jen vystrašená a bezmocná oběť: ale ani si nedokázali představit, co se stane za minutu.
Ráno v parku bylo klidné a teplé. Veronika právě dokončila běh, zastavila se u vedlejší aleje a snažila se popadnout dech. Trénink byl náročný, ale příjemný. Vlasy měla svázané do vysokého culíku, na krku tenký zlatý řetízek a na ruce sportovní hodinky. Milovala tyto vzácné víkendy, kdy mohla být prostě sama.
Alej byla téměř prázdná. Vlhký vzduch po nočním dešti voněl listím a svěžestí. Veronika už se chystala jít k východu, když se za jejími zády náhle ozval řev motorů.
Tři motocykly vyletěly ze zatáčky a zastavily přímo před ní. Seskočili z nich tři svalnatí kluci. Levné sportovní soupravy, tetování na rukou a krku, drzé úsměvy.
Vůdce udělal krok vpřed a prohlédl si ji od hlavy až k patě.
— Tak co, krásko, procházíš se tu sama? — řekl posměšně.
— Telefon máš asi drahý. Dej ho sem, než ti spadne.
Veronika mlčela. Její tvář byla vážná, ale v očích bylo vidět napětí.
Druhý kluk ji obešel ze strany.
— Podívej, jak je stylová. Pěkné hodinky. Řetízek se leskne. Je tu z čeho brát.
— Netřes se, budeme opatrní, — dodal třetí a tiše se zasmál.
Stáli příliš blízko a zablokovali jí cestu zpět.
— Chápeš přece, že tady se žádné pomoci nedočkáš? — řekl vůdce. — Klidně všechno odevzdáš a půjdeš dál.
— A když ne? — zeptala se Veronika klidně.
Kluci se na sebe podívali.
— Pak to bude nepříjemné. Nemáme rádi, když se s námi někdo hádá.
Smáli se, bavili se mezi sebou a probírali její telefon, tenisky a řetízek. Jeden z nich dokonce natáhl ruku k jejímu rameni, jako by chtěl zjistit, jak moc se bojí.
Viděli před sebou jen osamělou, bezbrannou ženu po tréninku.
Ale nevěděli, co se stane za minutu.
Vůdce znovu přistoupil blíž a naklonil se k ní.
— Tak co, dáš to po dobrém, nebo ti to máme vysvětlit?
Veronika se na něj pozorně podívala. Žádný křik ani panika. Jen napětí v očích a chladné soustředění.
— Opravdu si myslíte, že je to dobrý nápad? — zeptala se tiše.
Kluci se na sebe podívali a zasmáli se.
— Slyšeli jste to? Ona nás straší.
— Holka, ty vůbec víš, s kým mluvíš?
— Tady není nikdo. Jen my a ty.
Veronika se najednou usmála.
— Přesně tak. Jen vy a já.
Jeden z nich ztuhl.
— Proč se usmíváš?
— Protože si ani nedokážete představit, do čeho jste se zapletli, — odpověděla.
Vůdce podrážděně udělal krok vpřed.
— Dost hraní. Telefon a řetízek. Hned.
A v tu chvíli se zpoza zatáčky aleje, ze stínu stromů, pomalu objevili dva velcí muži. Byli to osobní strážci té dívky. Vysocí, v černém oblečení, s chladnými tvářemi. Pohybovali se klidně, bez spěchu, ale v jejich chůzi byla cítit síla.
Výtržníci ani netušili, že se právě pokusili okrást dceru jednoho z nejbohatších lidí.
Kluci se otočili.
— A kdo jsou zase tihle?
Jeden z ochranky přistoupil blíž a krátce řekl:
— Nějaký problém?
Veronika se ani neotočila.
— Už ne, — odpověděla klidně.
Úsměvy zmizely z tváří těch kluků. 😕😕🤷♀️🤷♀️🤷♀️🙅♀️
