Jakmile jsem se vrátila z práce, sousedka na mě začala křičet:
„Přestaň už tak hlučet, z tvých hlasů mě už bolí hlava.“
Hned jsem nepochopila, o čem mluví, vždyť jsem celý den nebyla doma.
Pak jsem si s hrůzou uvědomila, že už dva měsíce, když jsem nebyla doma, někdo cizí tajně vstupoval do mého bytu. Abych zjistila pravdu, rozhodla jsem se schovat pod postel a počkat na něj…
Vrátila jsem se z práce unavená a podrážděná, snila jsem jen o tichu a sprše, ale hned u dveří mě zastavila sousedka z nižšího patra. Vypadala rozčileně a hned začala mluvit zvýšeným hlasem, aniž by mě pozdravila.
„Přestaň tak hlučet,“ řekla. „Z tvých hlasů mě už třeští hlava.“
Byla jsem v šoku a nechápala, o čem mluví.
„Jaké hlasy? Kdy?“ zeptala jsem se.
„Dnes ráno,“ odpověděla. „Probudil mě hluk z tvého bytu.“
„To je nemožné,“ řekla jsem. „Odešla jsem z domu v osm ráno a vrátila se až teď.“
Sousedka zavrtěla hlavou a sebejistě tvrdila, že zvuky šly přímo z mého bytu. Podle ní to bylo kolem deváté hodiny ráno. Dokonce k mému bytu přišla a klepala na dveře, ale nikdo neotevřel. A pak, podle jejích slov, hluk náhle ustal.
Začala jsem být nervózní a snažila se najít nějaké vysvětlení. Řekla jsem, že doma nikdo být nemohl. Navrhla zavolat policii s tím, že by to mohli být zloději. Odmítla jsem a řekla, že jsem možná jen zapomněla vypnout televizi.
Vešla jsem do bytu a všechno pečlivě zkontrolovala. Věci byly na svých místech, dveře nebyly vypáčené a v bytě bylo ticho. Žádné stopy, žádné zvuky. Vyšla jsem zpět k sousedce a řekla, že se nejspíš zmýlila. Obě jsme se shodly, že šlo o nedorozumění. Ten večer jsem se snažila uklidnit, ale další den se příběh opakoval. Sousedka mě znovu zastavila a řekla, že tentokrát se z mého bytu ozýval ženský křik.
V tu chvíli mi bylo opravdu nepříjemně. Uvědomila jsem si, že zatímco nejsem doma, děje se tam něco podivného.
Tu noc jsem skoro nespala. Myšlenky mi nedaly pokoj a ráno jsem se rozhodla. Zavolala jsem svému manažerovi, řekla, že mi není dobře, a zůstala doma.
V 7:45 jsem otevřela garáž, vyjela autem tak, aby to sousedé viděli, pak jsem zhasla motor a opatrně zajela zpět. Vrátila jsem se domů a schovala se v ložnici pod postel, snažila se dýchat co nejtišeji. Srdce mi bušilo tak silně, že se zdálo, že ho slyší celý dům.
Několik hodin panovalo naprosté ticho. Už jsem si začínala myslet, že se zblázním, když jsem kolem jedenácté dopoledne uslyšela, jak se otevírají vstupní dveře.
Kroky byly klidné a jisté, jako by ten člověk přesně věděl, kam jde. Prošel chodbou a vešel do ložnice. A pak jsem uviděla jeho tvář…
Když jsem uviděla jeho nohy, bylo mi hned všechno jasné. Byl to můj bývalý přítel. Rozešli jsme se před dvěma měsíci a v tu chvíli jsem si vzpomněla, že jsem si od něj nikdy nevzala zpět náhradní klíče.
Znal přesně můj rozvrh a chodil sem, když jsem nebyla doma. A nebyl sám. Vodil si sem jiné ženy, dělal to schválně, z pomsty, protože si myslel, že na to má právo.
Vylezla jsem zpod postele a když mě uviděl, zbledl. Nic jsem nevysvětlovala ani neřešila. Okamžitě jsem zavolala policii a podala oznámení za neoprávněné vniknutí na soukromý pozemek.
Ten den jsem si definitivně uvědomila, že někdy je ten nejděsivější cizinec právě ten, koho jsi kdysi velmi dobře znal. ☹️☹️☹️
