Uklízečka slyšela každou noc z pokoje číslo 7 křik, kdykoli neznámý muž přišel navštívit starší pacientku. Jednoho večera, když to už nemohla snést, se schovala pod postel, aby zjistila, co se tam děje…
To, co viděla, ji naplnilo čirou hrůzou…
Uklízečka slyšela z pokoje číslo 7 podivné zvuky už několik dní. Byly to výkřiky. Ne hlasité, ale tlumené, jako by se někdo bál být slyšen. Dělo se to pokaždé přibližně ve stejnou dobu – pozdě v noci, když byly chodby prázdné a světlo sláblo.
Stála uprostřed chodby s kbelíkem a poslouchala. V nemocnici už tak panovala tísnivá atmosféra, ale tento pláč se jí vkrádal pod kůži. Nezněl jako obyčejný pláč bolesti.
Uklízečka zde pracovala roky. Práce byla těžká, plat nízký, ale vytrvala. Byla zvyklá na pachy, noční směny, utrpení druhých. Ale pokoj číslo 7 ji začínal čím dál víc znepokojovat.
Ležela tam starší pacientka – tichá, upravená, vždy vděčná za pomoc. Zlomená kyčel, upoutaná na lůžko. Téměř si nestěžovala, ale stále častěji se dívala dolů na podlahu a lekly ji náhlé zvuky.
Pak se objevil podivný návštěvník.
Muž přišel večer. Vždy sám. Úhledně oblečený, sebevědomý, mluvil klidně a zdvořile. Představil se jako člen rodiny.
Po jeho návštěvách se pacientka změnila: oči jí zrudly, rty se jí třásly, ruce jí zchladly. Jednoho dne si uklízečka dokonce všimla modřiny na jejím zápěstí.
Snažila se zeptat, ale pacientka okamžitě odvrátila zrak a zašeptala, že je všechno v pořádku.
Kolegové jí poradili, aby se do toho nepletla.
„Do toho vám nic není. Rodina má právo,“ řekli.
Ale pláč se stále vracel.
Jednoho večera uklízečka uslyšela kroky poblíž pokoje. Pak tlumené hlasy. Mluvil ostře. Pacientka něco zamumlala, jako by se omlouvala. Ozvalo se tupé žuchnutí. A krátký výkřik.
Tu noc uklízečka nemohla spát. Vymyslela plán, jak odhalit pravdu. Pokud se nikdo nepodívá, podívá se.
Příště vešla do pokoje dříve. Světla byla ztlumená, pacientka spala. Klesla na podlahu a s obtížemi se plazila pod postelí. Prach, studené linoleum, rezavé pružiny nad hlavou. Byla vyděšená.
Kroky na chodbě. Dveře vrzaly. Vešel.
Viděla jen jeho boty a okraj postele. Nejdřív ticho. Pak jeho hlas. Pomalu a naléhavě mluvil k pacientce. Začala plakat.
To, co se stalo potom, jí vyrazilo dech.
Zpočátku mluvil klidně. Velmi klidně. Vysvětlil, že o dům stejně „přijde“, že ho sama nepotřebuje a že musí podepsat papíry. Řekl, že pokud se nepřihlásí dobrovolně, „pomůže“.
Pacientka plakala. Prosil ji, aby ji nechala na pokoji. Řekla, že nic nepodepíše.
Pak se jeho hlas změnil.
Naklonil se nad postel a začal jí vyhrožovat. Řekl, že má léky, které musí brát. Že ví, jak zajistit, aby si lékaři ničeho nevšimli. Že pokud bude tvrdohlavá, bude to horší. Mnohem horší.
Uklízečka zadržela dech.
Sledovala ho, jak vytahuje injekční stříkačku. Ne nemocniční. Jinou. Tmavou, neoznačenou. Začal jí píchat injekci navzdory jejímu odporu. Pacientka vykřikla a její ruka bezvládně spadla na prostěradlo.
Uklízečku přemohl strach.
Vyskočila zpod postele, vykřikla a roztrhla dveře. Vypukl rozruch; přiběhly sestry a službukonající lékař. Muž byl na místě zatčen. Injekční stříkačka byla zabavena. V jeho tašce byly nalezeny dokumenty – připravené, s místem pro podpis.
Později se ukázalo, že injekce nebyly léky. Právě kvůli tomu se stav starší pacientky náhle zhoršil.
