Jakmile jsem přišla domů, sousedka najednou řekla: „U vás doma každý den křičí nějaký muž, všechny dohání k šílenství.“ Ale jak je to možné, když bydlím sama? Druhý den jsem se rozhodla, že nepůjdu do práce, a schovala jsem se pod postel. A přesně v 11:20 mi otevřel dveře klíčem nějaký cizí muž – a to, co udělal, mě vyděsilo.
Jakmile jsem přišla domů, sousedka najednou řekla: „U vás doma každý den křičí nějaký muž, všechny dohání k šílenství.“ Ale jak je to možné, když bydlím sama? Když jsem se odpoledne vrátila domů, sousedka na mě už čekala u dveří. „Přes den je u vás doma moc hluku,“ řekla. „Nějaký muž tam křičí.“ Byla jsem ohromená. „To je nemožné,“ odpověděla jsem. „Přes den nikdo není doma. Bydlím sama a jsem pořád v práci.“ Prudce zavrtěla hlavou.
„Už jsem to slyšel. Kolem poledne. Mužský hlas. Dokonce jsem zaklepal, ale nikdo neotevřel.“ Zkusil jsem se usmát a řekl jsem, že jsem asi nechal zapnutou televizi. Odešla, ale její slova mi utkvěla v paměti. Když jsem vešel do domu, okamžitě jsem se cítil nesvůj. Procházel jsem se pokoji – všechno bylo na svém místě, dveře a okna byly zavřené, nic nechybělo, ani stopa po ničem. Mysl mi pořád říkala, že je všechno v pořádku, ale uvnitř jsem cítil uzel. Tu noc jsem sotva spal. Druhý den ráno jsem se rozhodl.
Zavolal jsem do práce a řekl jim, že jsem nemocný. V 7:45 jsem odešel z domu, aby mě sousedé viděli, nastartoval auto, ujel pár metrů, vrátil se, vypnul motor a tiše vešel bočními dveřmi. V ložnici jsem se rychle zaplazil pod postel a přikryl se peřinou, abych se úplně schoval. Čas se vlekl do nekonečna. Začal jsem pochybovat o svém vlastním zdravém rozumu, když jsem kolem 11:20 uslyšel, jak se otevírají vchodové dveře. Kroky se ozývaly chodbou, klidné a známé, jako by tenhle dům znali. Boty tiše skřípaly po podlaze – rytmus byl podivně známý.
Kroky vstoupily do ložnice. Jakmile jsem dorazil domů, soused najednou řekl: „U vás doma každý den křičí nějaký muž; všechny dohání k šílenství.“ Ale jak je to možné, bydlím sám? A pak jsem uslyšel mužský hlas – tichý, podrážděný: „Zase jste všechno zpackal…“ Zavolal mé jméno. Ten hlas mi byl až příliš známý. A já se zděsil, když jsem si uvědomil, kdo je ten záhadný cizinec. Pravdu jsem se dozvěděl až později, když už bylo po všem. Můj pronajímatel ke mně chodil pokaždé, když jsem šel do práce. Měl své vlastní klíče. Znal můj rozvrh: kdy odcházím, kdy se vracím. Řekl jsem mu to sám – ledabyle, ze zvyku, bez přemýšlení. Nepřišel nic krást.
Nic nerozbíjel ani nehledal cennosti. Prostě tam bydlel. Na chodbě si sundával boty, stejně jako doma. Seděl na gauči, zapínal televizi, jedl jídlo z mé ledničky, chodil na záchod a občas si lehl na mou postel. Věděl, kde co je, protože tam kdysi dal tenhle nábytek a vybral si tenhle byt k pronájmu. Zůstalo to pro něj jeho území. Jakmile jsem přišla domů, sousedka najednou řekla: „U vás v domě každý den křičí nějaký chlap; má všech dost.“ Ale jak je to možné, když jsem bydlela sama? Cítil se oprávněný. Někdy mluvil nahlas.
Komentoval nepořádek, mé zvyky, oblečení, které jsem nechala na židli. Štvalo ho, že se „o byt dobře nestarám“. Sousedé slyšeli jeho hlas – proto si stěžovali. Znal mé jméno. Znal mé zvyky. Věděl, že se nevrátím dřív než večer. Nečekal, že ho uslyším jako první. Když ho policie odvezla, byl upřímně překvapený. Řekl, že na tom nevidí nic špatného. Koneckonců je to jeho byt. Klíče byly jeho. A jen se chtěl ujistit, že „je všechno v pořádku“. Od té doby si nikdy nepronajímám byt, aniž bych první den nevyměnil zámky.☹️
