Každou noc jsem cítila, že je někdo v mém domě, a tak jsem si do ložnice nainstalovala kameru – ráno, když jsem se dívala na záběry, jsem byla v šoku 😱😲
Každou noc jsem měla stejný pocit – někdo je v mém domě.
Ten pocit nepřišel hned. Nejdřív to byly zvuky: tiché, téměř nepostřehnutelné. Vrzání podlahy, jako by někdo opatrně krůčel. Tupé žuchnutí – jako by se někdo dotýkal kusu nábytku. Někdy sotva slyšitelné šustění, jako by někdo otevíral skříň nebo prohledával věci. Ležela jsem ve tmě a ztuhla, bála jsem se i dýchat.
Cítila jsem se, jako by mi po bytě procházel cizinec. Ne drze, ale až příliš opatrně. Jako by tenhle „někdo“ znal můj dům a nechtěl být odhalen. Nejčastěji jsem slyšela kroky mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní, kdy mi tělo ztěžklo a mysl se zamlžila.
Ráno se děly divné věci. Věci nebyly tam, kde jsem je nechal: můj telefon byl na posteli, i když tu noc byl na stole; oblečení bylo na židli; a na podlaze byly věci, které tam rozhodně nepatřily. Někdy byl v pokoji nepořádek, jako by se někdo prohrabával ve skříních. Sváděl jsem to na únavu a zapomnětlivost.
Párkrát v noci jsem se probudil s pocitem, že mě někdo sleduje. Ale neotevřel jsem oči – říkal jsem si, že je to sen. Dokud se strach nestal příliš skutečným.
Jednoho rána jsem se probudil třásl a věděl jsem: tohle dál nejde. Nainstaloval jsem si do ložnice kameru a nechal ji zapnutou celou noc.
Když jsem se to ráno díval na záznam, byl jsem zděšený. Nejdřív se nic nedělo. Spali jsme. Ale pak… jsem se viděl, jak se uprostřed noci pomalu posazuji, sedím na kraji postele a vstávám.
Kamera všechno zachytila. Přešel jsem pokoj, otevřel skříň, vyndal věci a hodil je na postel a podlahu. Zvedla jsem telefon, podívala se na něj a odložila ho někam jinam. Narazila jsem do židle, která se převrátila. Pak jsem se vrátila do postele a lehla si, jako by se nic nestalo.
V domě nikdo nebyl. Kromě mě.
Nic jsem si nepamatovala. Všechny ty noci, všechen ten strach – to jsem byla já. Moje náměsíčnost. Moje druhé, noční já. Nejstrašnější na tom nebylo, že někdo chodil po mém domě, ale že ten „někdo“ jsem byla celou dobu já – a že mě teď čeká dlouhé období léčby.
