„Má skvělý byt. Po svatbě bys ho měla hned převést na své jméno!“
Tchyně si ani neuvědomila, že Olja stojí za dveřmi a slyší každé slovo.
Sergej se nepříjemně usmál:
„Mami, no tak… Miluje mě. Proč musíme o tom bytě mluvit hned?“
Ale jeho hlas se třásl. A Olja to slyšela. Stejně jako všechno potom.
Přišla domů brzy, aby mu uvařila. Dveře byly pootevřené – a rozhovor, který neměla nikdy slyšet, jí obrátil svět vzhůru nohama.
„Nech si to převést. Podepíše, protože tě miluje.“
Olja se posadila na kuchyňskou židli a snažila se dýchat. Nebyl to jen tak ledajaký dům. Byl to byt její babičky. Její dětství, její vzpomínky. A teď – kořist.
Když Sergej vylezl ze sprchy, už se vzpamatovala. Usmívala se, jako by se nic nestalo.
„Dáš si kotlety?“
Ale něco v ní cvaklo. Rozhodla se nehádat, ale jednat.
Olja si domluvila schůzku s právníkem a nechala si sepsat přísnou předmanželskou smlouvu: byt – jen její. Navždy. Sergej předstíral, že mu to nevadí, ale ona viděla napětí v jeho očích.
A pak přišla ta večeře u tchyně. Olja myla nádobí, když uslyšela:
„Podepíše to po svatbě! Jen řekni, že je to na půjčku. Dokaž, že ji miluješ. Byt musí být náš!“
„Dobře… zkusíme to,“ odpověděl tiše Sergej.
Oljiny ruce se začaly třást, ale tvář zůstala klidná.
Už věděla: bude hrát až do konce. Až do svatby. Ne aby se vdala, ale aby viděla okamžik, kdy se jejich plán zhroutí.
A když ji Sergej objal a zašeptal:
„Jsi to nejlepší, co mám,“
věděla jednu věc jistě:
O byt nepřijde. Ale o ni. A mnohem dříve, než si myslel.
