Na Štědrý den padal na Edinburgh tichý sníh a zahalil Staré Město do tiché, stříbřité záře.
Ve svém elegantním bytě s výhledem na hrad stál Matthias Kerr před velkou jedlí ozdobenou zlatými světly a křišťálovými ozdobami. Všechno se zdálo dokonalé, ale osamělost ho tížila. Měl bohatství, úspěch a uznání, ale neměl nikoho, s kým by sdílel večer. Zvedl sklenici whisky, zahleděl se na svůj odraz v okně a cítil prázdnotu života naplněného vším kromě lidského tepla.
Ticho prolomil zvuk malých kroků. Ve dveřích se objevila jeho hospodyně Ana Moralesová se svou šestiletou dcerou Lucií, která držela sněhuláka z natrhaných stránek časopisu.
„Pojďme domů, pane Kerre. Veselé Vánoce,“ řekla Ana tiše. Lucia zvědavě dodala: „Pane, proč slavíte sám?“
Ana zaváhala a pak ho pozvala na večeři se svou rodinou. Matthias přijal, se slabým, ale upřímným gestem vděčnosti.
V domě ho obklopovalo teplo a radost: obývací pokoj byl vyzdoben girlandami, zkroucenými papírovými hvězdami a vzduchem se linula vůně pečeného kuřete. Luciin smích se ozýval, zatímco si všichni povídali a hravě se škádlili. Jídlo bylo jednoduché, ale lahodné a Matthias poprvé po letech cítil, jak se mu uvolnila ramena. Pak Anin bratr vytáhl kytaru a místnost naplnila hudba, když mu Lucia vylezla na klín s papírovou korunou v náručí.
Ana mu dala malou dřevěnou ozdobu s vyrytým slovem „Vítejte“. Matthias cítil knedlík v krku; někdo ho skutečně přijal. Tu noc mu zavolal otec, který nesouhlasil s jeho přátelstvím s rodinou, ale když se podíval na spící Lucii, rozhodl se, že na ničím souhlasu už nezáleží.
Následující den bez váhání rezignoval na svou pozici. Tu noc se vrátil do Anina domu s malým dřevěným domečkem v ruce a byl přivítán úsměvem a smíchem. O rok později stále visel na stromě křivý anděl a ozdoba zářila slovem „Vítejte“. Matyáš konečně pochopil, že o těch Vánocích našel nejen společnost, ale i opravdový domov.
