Každé ráno přichází do našeho malého rybářství kočka s listem pečlivě sevřeným mezi zuby. Na oplátku si žádá rybu. Ale jednoho dne přišla se svými kamarády a já nevěděl, jestli se mám smát, nebo plakat nad tím, co udělali…
Každé ráno přichází do našeho malého rybářství ta samá kočka. Šedá, jen pouliční kočka, ale s chytrýma očima – jako by všemu rozuměla. Pečlivě drží list v tlamě. Sedí před pultem a čeká, až si jí všimnu.
Nejdřív jsem si myslel, že je to náhoda. Ale později jsem pochopil: ne, dělá to schválně. Každý den mi nechává svou „platbu“ přede mnou a dívá se na mě, jako by říkala:
— Tady jsou moje peníze. Kde je moje ryba?
Sousedé se smáli, ale já neodolal – začal jsem jí dávat kousek čerstvé ryby. Takhle to pokračovalo celé týdny: list – a o oběd bylo postaráno.
Ale jednoho rána jsem otevřel dveře a málem upustil nůž.
Před obchodem seděly tři kočky a mezi nimi stál můj starý přítel – věcný, hrdý, jako opravdový šéf.
😲😲 A pak udělali něco, nad čím jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet…
Pokračování — v první reakci 👇👇👇
Jednoho rána můj kocour nepřišel sám.
Přišel se svými přáteli – třemi šedými, pruhovanými, nadýchanými společníky.
Každý z nich měl mezi zuby list, jako by to byla malá vstupenka do našeho „obchodu“.
Můj starý přítel začal rozdávat listy svým přátelům, klást je před ně a všichni tři se zdvořile posadili a trpělivě mě pozorovali. Jejich oči se třpytily, ocasy jemně škubaly – bylo jasné, že znají pravidla: list znamená ryba.
Musela jsem se smát. Sousedé zvědavě nakukovali a šeptali: „Co je to dnes za cirkus?“
Ale já jsem pochopila: tohle nebyla hra. Kočky přesně věděly, co dělají, a čekaly, až jim dám každý malý kousek čerstvé ryby.
Seděly tam tak klidně, jako by kontrolovaly, jestli si poctivě plním své povinnosti.
A teprve když jsem jim rybu položil před nos, začaly všechny tři současně mňoukat – spokojeně a hrdě, jako by dostaly svou zaslouženou odměnu.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem nikdy neviděl tak dobře organizovaný kočičí „obchod“. 🐈⬛🐟💚
