John zemřel ve věku 30 let, tráva na jeho hrobě byla teprve zelená. Všichni ve vesnici litovali Julie – mladé vdovy, jejíž manžel zemřel při nehodě po pouhých dvou letech manželství.
Nikdo však nepředvídal, že pouhých pět měsíců po smrti jejího manžela bude její břicho jasně vyklenuté.
Povídačky se šířily jako oheň. Někteří říkali, že se znovu vdala, jiní říkali: „Je ještě mladá, nemůže unést ztrátu manžela a ještě s nikým není vdaná.“ Její tchyně – paní Maria – se rozzuřila, když to uslyšela. Přiběhla, chytila svou snachu za vlasy, několikrát ji udeřila a křičela:
– Žena jako ty si nezaslouží žít v tomto domě! Jsi děvka, tvůj manžel právě zemřel a ty už máš poměr! V mém domě pro takovou špínu není místo! Vypadni!
Sestra Harley klečela, slzy jí tekly po tváři:
– Mami, nic jsem neudělala špatně, dítě je opravdu Johnovo…
Mé dítě je mrtvé a ty si dovolíš tvrdit, že je to můj vnuk. Nejsem hloupá. Nepokoušej se dál hádat…
– To je pravda, mami, nic špatného jsem neřekla… prosím tě…
Ale čím víc poslouchala, tím víc se zlobila, a ještě týž večer vyhnala svou snachu z domu. Od té doby Huong nesla plod zpět k rodičům, žila tiše a neodvážila se vrátit do domu svého manžela. Na první výročí Namu nesmrtí nesla Julia svého novorozeného syna – chlapce, který doma vypadal přesně jako jeho otec – a požádala o zapálení vonné tyčinky za svého otce.
Ale jakmile dorazila na dvůr, paní Maria zablokovala dveře a křičela:
– Vypadni! Tento dům nemá místo pro tebe a tvé dítě!
Julia plakala, sklonila hlavu a prosila:
– Mami, dovol mi a mému synovi zapálit vonnou tyčinku za něj, a to je vše, hned odejdu…
– Řekla jsem vypadni! Nechci vidět její tvář, to není můj vnuk. Vypadni…
V temném prostoru se ozval křik. Julia polkla, objala své dítě a otočila se, aby odešla. Když matka a dítě právě dorazili ke bráně, náhle se ozval zvuk prudce brzdícího motocyklu, přiběhl švagr, bledý ve tváři:
– Mami! Právě jsem mluvil s lékařem v provinční nemocnici… Řekli, že před Johnovou smrtí poslal vzorek spermatu k uchování! Byla to Huong, kdo provedl proceduru jeho uchování, říkala, že mu chce dát dítě…
Všichni byli překvapeni.
Paní Maria se zhroutila, stihla jen dvakrát říct „Bože můj“ než omdlela na místě. Všichni ji rychle přenesli dovnitř, chvíli masírovali a ona se probrala.
Teprve tehdy si všichni vzpomněli na Julii a její dítě a spěchali je hledat. Ale toho dne Julia nešla zpět do domu svých rodičů. Julini rodiče plakali:
Vzal všechny naše věci a odešel. Dívka řekla, že když uvidí svého vnuka, který vypadá přesně jako jeho otec, jeho babička ji tentokrát nevyžene. Když nepřišla domů, myslela jsem, že ji a její matku přijali. Ó mé dítě, ó mé dítě…
Celá otcovská i mateřská rodina propadla panice a hledala Huong a její matku, ale po celý měsíc nebyly žádné zprávy. Paní Maria byla tak zlomená a plná lítosti, že onemocněla. Kvůli ní přišla o svou snachu i o nejstaršího vnuka…
